Udržitelnost v architektuře je typicky termín v poslední části prezentací, povinný slide s diagramy čehosi vágně ekologického, dodané na závěr, potom co už bylo vše navržené, s vírou, nebo nezájmem zda budou ke všem výzvám jednou ty pumpy, čerpadla, solární panely stačit.

Pro nás ale udržitelnost není katalog povinných závazků, které musíme splnit, ani seznam technologií, které máme nasadit, ale ani nucený prvek pro příliš abstraktní a vzdálené dobro. Je to konkrétní způsob myšlení o tom, jak věci fungují spolu – jak se budova vztahuje k ulici, jak čtvrť k městu, jak člověk k prostoru kolem sebe. Budoucí udržitelnost řeší ty nejpraktičtější věci ihned.

Nejlepší design, architektura a plánování často vzniká, když rozumíme tomu, co už funguje. Město není stroj, který můžeme navrhnout od nuly podle návodu. Je to živý dialog, kde každé rozhodnutí ovlivňuje tisíce dalších. Udržitelné plánování proto začíná pozorováním – jak lidé skutečně žijí, kudy chodí, kde se setkávají, co potřebují, kde nakupují, kde pracují, nebo kde si chtějí sednout.

Jane Jacobs, nebo Jan Gehl nám před desítkami let ukázali, že nejživější a nejzajímavější části měst vznikají spontánně, když jsou k tomu správné podmínky: mnoho budov různých funkcí a stáří blízko u sebe, podél ulic, kde je praktické a příjemné jít pěšky. S veřejnou dopravou pro co nejlepší obslužnost a bez plýtvání prostorem a zdroji. Udržitelnost znamená vytvořit takový rámec: navrhnout struktury, které umožní životu se rozvinout přirozeně, místo abychom ho nutili do předem daných forem, které s realitou nemusí obstát. Znamená to stavět budovy a místa, které bude fungovat nejen dnes, ale zvládne se přizpůsobovat měnícím se potřebám a výzvám. 

Na správném místě

Když navrhujeme nové nádraží, neptáme se jen, jak bude vypadat budova. Ptáme se, jak se napojí na okolní čtvrti, jak povzbudí život v ulicích, jak spojí části města, které byly dosud oddělené. Nádraží není jen místo, kde nastupujeme do vlaku. Je to vstupní brána do města, místo setkávání a nákupů, katalyzátor pro rozvoj celých oblastí.

Podobně když navrhujeme novou čtvrť, nezačínáme od detailů fasád nebo výšky budov. Začínáme od toho, jak bude čtvrť fungovat – kde budou ulice a veřejné prostory, kde školy, aby děti nemusely daleko, kde obchody, aby denní život byl pohodlný, kde práce, aby lidé nemuseli zbytečně dojíždět. Udržitelnost znamená minimalizovat zbytečné cesty, vytvářet blízkosti najednou v rámci komplexního a společného městského prostoru, ne jako jednotlivé fragmenty podle oddělených funkčních ploch a nepříjemných dopravních stok.

Toto myšlení platí i pro nejmenší projekty. Když upravujeme veřejný prostor, sledujeme, jak ho lidé používají. Kde si zkracují cestu, tam možná potřebujeme chodník. Kde se schází, tam možná chybí lavička. Kde je rušno, tam možná potřebujeme zklidnit provoz. Udržitelnost nemá předem daný a konečný výsledek, je to proces neustálé regenerace a obměny pomocí drobných zlepšení, které se postupně kupí do společného celku, jako dobrý recept, píseň, nebo film.

Vstřícnost k okolí

Každá stavba mění své okolí. Může ho zatížit, nebo obohatit. Udržitelné navrhování znamená zodpovědnost za tento vliv. Nová budova může přinést život do mrtvé ulice, nebo naopak vytvořit bariéru. Může zlepšit mikroklima svým stínem a zelení, nebo přispět k přehřívání města.

Architektura tak má i politický rozměr – každé navrhnutí je stanovisko k tomu, jak by měl vypadat společný život. Udržitelná architektura je demokratická architektura. Nezavírá se do sebe, ale otevírá se veřejnému prostoru. Nevytváří uzavřené enklávy, ale posiluje městskou tkáň bez ohledu na typ zadání.

Naše architektura reaguje na lokální podmínky, na klima, tradice, řemeslnou poctivost a  dostupné materiály. Udržitelnost neznamená kopírovat stejné řešení všude. Znamená najít odpověď, která je správná právě tady, právě v této situaci, vždy na tu nejjednodušší otázku: jak můžeme něco udělat lepším než je tomu dnes?

Dlouhodobé myšlení

Skutečně udržitelná stavba není jen ta, která splní tabulkové standardy, ale ta, která bude užitečná i za padesát, nebo za dvě stě padesát let. To vyžaduje navrhování, kde změna není hrozba, proti které je nutné návrh zakonzervovat, ale naopak otevřený systém pro budoucí adaptace. Budova musí umět absorbovat nové funkce, nové technologie a nové způsoby života. Flexibilita není luxus, je to nutnost.

Náš přístup k plánování nepřemýšlí jen o tom, jak bude místo vypadat po dokončení, ale jak se bude vyvíjet dál. Nové věci potřebují čas, aby ukázaly nejdřív svou praktičnost a následně umožnily si místa i oblíbit. Dobré plánování je proto první vrstva podmínek pro typ růstu, který není příznivý jen stoupající šipkou v grafu, ale především praktickým, bezpečným a příjemným prostředím, ve kterém se denně pohybujeme.

Krása každodennosti

Udržitelnost není o odříkání, ale o kvalitě života. Nejlepší udržitelná architektura je ta, kterou lidé mají rádi a chtějí si ji doslova “udržet”, nebo upravit pro nové potřeby. Krásy se nemusíme vzdát ve prospěch funkčnosti, krása je další funkcí, která žije z toho jak účelný je návrh pro všechny zůčastněné: investory, obyvatele, návštěvníky, obec, životní prostředí, nebo kolemjdoucí.

Udržitelné navrhování je proto vždy hlavně o lidech. Proto potřebujeme vytvořit prostředí, kde se žije dobře, kde je radost být, kde vznikají vztahy. Není to tak jen technické řešení problému, ale kulturní projekt vytváření návazností mezi technickými, ekonomickými a prostorovými prvky, které mohou spolu, v případě dostatečné snahy vytvořit hodnotné celky cennější než prostý součet součástek.

V každém našem projektu, ať už je to nová budova, ulice, park, přestavba nádraží nebo úprava malé obce, nebo interiér, hledáme tuto rovnováhu mezi potřebami dneška a možnostmi zítřka, mezi individuálními přáními a společným dobrem, mezi lokálním charakterem a celosvětovými výzvami, projektované od nás z Podolí, vždy s nejvyšším zájmem, odpovědností a zábavou.